Pohádka o prezidentově projevu

Projev prezidenta Zemana minulý týden se podle mnohých příliš nepodařil. Nevyjádřil v něm ani podporu, ani pokoru, dokonce i ten jeho humor již není, co býval (jestli vůbec býval). Snad aspoň tahle (ne)pohádka vám zlepší náladu!

Touto pohádkou nechci prezidenta ani nikoho z jeho okolí urazit. Respektive, ne ve větší míře než té, kterou hlava státu používá pro vlastní urážení druhých. Příběh je smyšlený a podobnost s reálnou situací je pak náhodná.

Jsem si vědom toho, že každá pohádka by měla začínat poeticky a ani má nebude výjimkou. Dovolil jsem si tedy vytvořit variaci na úvodní slova oblíbeného večerníčku.

Za Karlovým mostem, v nekoronavirní době plným turistů tak, že by se dali krájet, a dost možná ještě dál, je Pražský hrad. Ve dne je docela obyčejný, ale sotva ho večer přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci. Nejdříve tam Becherovka zavoní, tím se dle dávného receptu vyženou staří démoni, z Čapího hnízda koza frkne, Ovčáčka trkne, a teprve potom se objeví Miloš. Je to prezident neposeda, jazyk má ostrý jako břitvu a tak už nedočkavě vyhlíží, až se objeví příležitost, kdy vysloví první bonmot.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Tak už je připraven?“ ptá se asistentka dvou maskérek, které se právě věnují péči o zevnějšek prezidenta České republiky. „Ještě chvíli, má na saku drobečky,“ odpovídá jedna z nich a z kapsy vytahuje čisticí váleček na šaty s viditelným nápisem „IKEA.“ Zatímco hlava státu podstupuje očišťovací kúru, režisér opodál nervózně poposkakuje. „Sakra, doufám, že to stihneme. Dneska večer mám ještě točit reklamu na dámské vložky a taky přemýšlím, že bych vzal ten dokument o jakémsi praseti, co se naučilo počítat nebo co. Na tuhle blbost jsem se měl vykašlat…“ „Ale pane režisére, projev prezidenta republiky k lidu přece není žádná blbost,“ umravňuje svého nadřízeného sličná slečna asistentka. „A nebojte, co nevidět budeme začínat.“

Bylo právě 18. března 2020 a Česká republika stála na prahu koronavirové epidemie. Její prezident, Miloš Zeman, se rozhodl pronést podpůrný projev k lidu. A protože je to prezident precizní, rozhodl se neponechat nic náhodě a projev předtočit o den dopředu.

„Kamera!“ „Kamera jede.“ „Akce. Teď!“ O pár minut později konečně začíná natáčení. Zpočátku se vše daří, prezident popisuje situaci v Česku a nic nenasvědčuje tomu, že by tento projev měl nějak vybočovat z řady jinak plytkých, zbytečných „štěpánských“ projevů. Režisér vše pozoruje a na chvíli věří, že se všechno vydaří a ty Always večer přeci ještě stihne.

„Nu, a samozřejmě poděkujme Čínské lidové republice, která nám jako jediná v této situaci pomohla.“ V ten moment přeleje pot i mladou asistentku pozorující vše z povzdálí. „Co to zase blábolí?“ zamyslí se nahlas a nakloní se k první dámě, která si manželovo extempore nenechala ujít. „No já nevím … Ježíš, pardooon!“ vykřikne.  „Já jsem úplně zapomněla, že mu po obědě mám dát Rohypnol,“ zpytuje svědomí první dáma a zkroušeně se dívá na manžela. „Tak teď nám pomůže jedině zásah vyšší moci,“ krčí rameny asistentka.

A jak to tak bývá, možná vyšší moc, možná něčí hloupost nakonec přeci jen zasáhla.

„Pane prezidente, pane prezidente!!“  ozve se sálem. „STOP!“ vykřikne popuzeně režisér. „Co to je za idiota, kterej vlezl přímo před kameru v době, kdy tu natáčíme prezidentskej projev?“ vyprskne nasupeně. Do řeči mu však skočí prezident. „Je vidno, že tento režisér je naprostý blbec. Nejdřív mi zakážete vzít si s sebou svou medicínu a …  “ „Pane prezidente, už jsem Vám vysvětloval, že Becherovka na televizní obrazovce prostě nevypadá dobře,“ snaží se protistrana oponovat. Prezident však využívá autoritu svého mutantského, alkoholem vypáleného hlubokého hlasu a odsekne. „Nechte mne laskavě domluvit. Nejdřív mi zakážete mou medicínu, a pak ani nepoznáte mého oblíbeného tiskového mluvčího. Jirko, co chceš?“ „Pane prezidente, vy jste si popletl projev! K Si Ťin-pchingovi a jeho lidu máte promluvit až zítra. Dnes máte projev k Čechům. Asi bude třeba to natočit od začátku ještě jednou." „Ale to nebude třeba, já to vezmu všechno jedním vrzem,“ odvětí prezident. ,,Ten Miloš je stejně inteligentní fešák," pomyslí si tiskový mluvčí a spiklenecky mrkne na prezidenta. Prezident by mrknutí rád oplatil, ale po zkušenosti, kdy se naposledy snažil na někoho mrknout, nicméně jeho dvorní lékař to pak mylně považoval za oční vadu, se raději rozhodne na svého mluvčího jen mile usmát. Otevře ústa jako kobra královská připravující se pozřít oběť a zazubí se tak moc, že kameraman pozorující vše v objektivu okamžitě rozostřuje obraz, režisér raději začne mlátit hlavou o zeď a jeho asistentka bere za vděk koronavirové epidemii a roušku, kterou měla do teď na ústech, si natahuje přes oči. „Tak já řeknu i něco Čechům, Jirko.“

O pár sekund později se opět natáčí. „Samozřejmě bych chtěl poděkovat i českým dobrovolníkům, medikům a dalším.“ Prezident otevře ústa, aby pokračoval dál, ale najednou se zarazí. „Sakra, to bude tím nedostatkem Becherovky, nevíte někdo, co jsem chtěl říct?“ zamyslí se pan prezident a na chvíli jde vidět, že to už není ten statný mladík, co na Vysočině brázdil rybníky ve člunu, nýbrž, že se zvyšující věk projevuje i na něm. „To musíte improvizovat, pane prezidente,“ odpovídá mu laskavě asistentka. Zkuste lidi přivést na jiné myšlenky, mluvte o něčem hezkém … Třeba o kultuře,“ radí mu. „Nu, to bych mohl,“ praví prezident a natáčení v okamžiku pokračuje. „Chtěl bych se vyjádřit také o kultuře. Ti blbci z divadel, co nadávaj, jak nemaj kšefty, měli by se nad sebou opravdu zamyslet. Jděte třeba do domovů důchodců a přineste tam trochu té radosti.“ „Pane prezidente, já Vám nechci oponovat, ale podle mě jsou návštěvy v takovýchto zařízeních už nějakou dobu zakázané,“ vstupuje do projevu opět tiskový mluvčí. „Jirko mlč, tomuhle nerozumíš,“ oboří se na něj prezident a Jiřímu je okamžitě jasné, že tentokrát žádný úsměv neuvidí. Skloní hlavu a zklamaně se podívá na zem, vždycky ho mrzí, když s ním pan prezident nesouhlasí. Aby si svého šéfa udobřil, bude muset na Twitter uveřejnit nejmíň 10 příspěvků oslavujících prezidenta. Pro jistotu přidá i nějaké ty hejty na novináře a zvlášť na Českou televizi, „to by mělo stačit,“ pomyslí si.

Po pár minutách se očividně projev konečně blíží ke svému konci. „Nu a samozřejmě bych chtěl lidem popřát odvahu. Buďte odvážní. Jako já,“ zakončí svůj projev. „To “jako já“ pro jistotu odstřihněte, ať lidi neštveme víc, než je třeba,“ zašeptá ještě nakonec do ucha režisér své asistentce a ta automaticky přikyvuje, jako kdyby s tím už dopředu počítala.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jsem si vědom toho, že každá pohádka by měla zakončit šťastně a ani má toho nebude výjimkou. O den později národ sledoval televizní přenos na TV Prima, zatímco prezident ve svém sídle spokojeně usrkával Becherovku a na televizní obrazovce obdivoval svého srdečního moderátora Jardu Soukupa.